politická teorie a politická věda Do sedmdesátých let dvacátého století byla "politická teorie" stojící mimo americkou politickou vědu především kategoriálním temínem odkazujícím ke kánonu klasických textÚ od Platóna po Marxe a k němu se volně pojící novější literatuře z takových oblastí jako filosofie, politická věda a historie. Ve Spojených státech představovala politická teorie v prvé řadě podobor politické vědy v tom smyslu, že rodící se širší interdisciplinární oblast politické teorie měla tendenci zabývat se problémy, které vznikaly v rámci politické vědy. Situace se podstatně změnila v sedmdesátých letech, kdy obecněji pojímaná politická teorie začala dostávat institucionální podobu.
I když mnohé ze současných představ o politické teorii a mnohé z otázek, které charakterizují její literaturu, měly původ v americké politické vědě, je dnes podobor politické teorie uvnitř politické vědy především mikrokosmem širší oblasti politické teorie. Přestože jsou v politické teorii prvky, které odlišně odrážejí výzkumný program současné politické vědy - a nehledě na "pozůstatky" problematiky, jež je základu této oblasti vlastní - celý podobor má sklon poněkud paradoxně setrvávat v rámci mateřské discipliny. V politické teorii i v hlavním proudu americké politické vědy působí také silné separatistické tendence. Mluvit o politické teorii v rámci politické vědy jako o něčem, co se liší od obecněji pojímané politické teorie, nutně znamená pojímat věc poněkud anachronicky a omezeně.
Je důležité pečlivě zvažovat současné koncepce - nebo nedostatek koncepcí - politické teorie v rámci orthodoxní politické vědy, ale neméně závažné je zdůraznit, v čem spočívá svébytnost této discipliny, a ne jen znovu podtrhnout ty stránky politické teorie, které odrážejí obecnější oblast. Dvěma nejnápadnějšíuů rysy dnešní politické vědy jsou však jednak popření ústředního postavení teorie v disciplině a dále tolerance k pluralismu uvnitř podoboru politické teorie. Vysvětlení toho, co bychom mohli nazvat decentralizací a rozptýlením politické teorie v politické vědě, je komplexní, ale je nutno akcentovat dvě zásadní stránky vývoje. První je slábnutí konfliktu mezi tzv. "tradiční" a tzv. "vědeckou" politickou teorií, které se začalo projevovat počátkem sedmdesátých let. Druhou stránku pak představuje rostoucí diferenciace, autonomie a in sti tucionalizace interdisciplinámí oblasti politické teorie. Aby bylo možné tomuto vývoji porozumět, je potřeba získat obecné ponětí o kontextu a pozadí politické teorie v politické vědě. Když vznikla v roce 1903 politická věda jako samostatná odborná disciplina - s politickou teorií jako jedním ze šesti podoborli - o politické teorii jako o speciálním druhu činnosti nebylo ještě potuchy. "Politická teorie" se v zásadě týkala předmětu, který byl tradiční součástí politické vědy druhé poloviny devatenáctého století. Političtí vědci viděli předmět svého zkoumání především ve státě a v hegelovském duchu rozdělovali svi:tj zájem mezi teorii a praxi, tedy mezi subjektivní neboli ideovou dimenzi státu na jedné straně a institucionální neboli objektivní dimenzi na straně druhé. Politická teorie také představovala pokladnici té části tradičního universitního vzdělání, jež se věnovala studiu klasiků, morální filosofii a etice, jež se zabývaly politikou a vládou. "Politická teorie" byl rodový pojem, kategorie k označení jistého typu tvrzení a druhu literatury a také idejí v a o politice. V americké politické vědě na konci devatenáctého století a začátku století našeho bylo "vědecké" studium politiky především historické, evoluční a komparativní - odehrávalo se v intencích Hegela, Comta a Spencera. Politická teorie se kolem přelomu století stala v dílech jednotlivých autorů, jako byl například William Dunning, studiem dějin politického myšlení od Řeků až po současnost. Důraz se kladl na evoluční vývoj demokratických idejí a na vědecký výklad politiky. Politická teorie měla rovněž za úkol poskytovat zásobu analytických pojmů vědecko-politickému zkoumání (v němž byla v podstatě spatřována aplikovaná věda) a politickým a vládním reformám řízení společnosti a občanské výchově. Na počátku dvacátých let našeho století se důraz posunul na budování více analytické, deskriptivní a explanační vědy, přesto se však politická teorie studovala a vyučovala v prvé řadě jako historie politických idejí a jejich vztahu k politickým institucím v různých společenských a historických souvislostech.
Ve dvacátých letech se v osobě CharIese Merriama, jehož je nutno z mnoha dÚvodů pokládat za zakladatele moderní politické vědy, objevil představitel teorie politiky, jež by tvořila jádro objektivního a metodologicky vytříbeného způsobu společenskovědního zkoumání. Značně akcentoval význam aplikace pojmů a metod z jiných oborů - například psychologie a sociologie - a důležitost rozvoje kvantitativních technik, které se měly vypořádat s rostoucím množstvím faktů, jež tato disciplina shromažďovala. Merriam tvrdil, že politická věda se vyvíjela od apriorního a deduktivního přístupu, který byl charakteristický pro první polovinu devatenáctého století, přes historicko-komparativní období v jeho druhé polovině. Na počátku dvacátého století se sice pokročilo v rozvoji induktivní vědy, která se soustředila na pozorování a měření, ale budoucnost vyžadovala více teoreticky a psychologicky podložený přístup k politice a politickému chování, aby se vědecké ambice v této oblasti realizovaly a bylo dosaženo jejich praktických demokratických cílů.
Pozornost si zaslouží dvě charakteristiky tohoto období. Předně, i přes rostoucí zaujetí scientismem najdeme v dílech osobností, jako byl například Merriam, jen malé či dokonce žádné napětí mezi jejich představami empirické vědy a studiem historie politického myšlení. Obě snahy se chápaly jako komplementární, jedna se věnovala analýze soudobých politických procesů, druhá jejich vývoji v čase. A za druhé, idea vědy zůstávala praktickou. Jejím smyslem bylo podpořit politickou reformu a přispět k racionálním zásadám spolužití.
Domácí i mezinárodní problémy ve třicátých letech tohoto století odvrátily zájem od metateoretických otázek politické vědy. Politická teorie, jak ilustruje například dílo George Sabina, zůstala v podstatě studiem historie politické teorie, v němž se značná pozornost věnovala artikulaci liberálně demokratických idejí, jejich historickému vývoji, jejich odlišnosti od totalitních úchylek nacismu, fašismu a komunismu a jejich totožnosti s vědeckými principy. Merriamem vznesené nároky však neupadly v zapomnění a dále je v tomto období rozvíjel Harold Lasswell; v praxi se ovšem politická teorie pojímala především jako historie politických idejí.
Ačkoli behaviorální "revoluce" a "hnutí", jež začalo v polovině šedesátých let konstituovat hlavní proud politické vědy, se zformovaly až v padesátých letech, pocity, které reprezentovaly, byly vyjádřeny už v letech čtyřicátých. Tyto pocity byly v mnoha ohledech již vysloveny Merriamem a Lasswellem. Problém byl spatřován v tom, že se nepodařilo příliš postoupit směrem k uskutečnění vědeckého ideálu, který političtí vědci, alespoň v obecném principu, začali zastávat.
Ústřední zásadou behaviorismu, jak ji vyjádřil například David Easton, byl metodologický rozvoj politické vědy po vzoru věd přírodních. Tento cíl nebyl sám o sobě vůbec novým, ale behavioristické přesvědčení mělo jisté specifické rysy. Předně, z několika důvodů (včetně choulostivé situace, kterou vytvořila ideologie studené války či finančního zvýhodnění základního výzkumu) behaviorismus bagatelizoval ideu politické vědy sloužící praktické reformě a občanské výchově a upřednostňoval ideu čisté vědy. Za dmhé, podařilo se mu zásarJně změnit výzkumné programy politické vědy zvláště zaváděním systematických a kvantitativních metod analýzy. Za třetí, v mnoha ohledech představoval teoretickou revoluci. Jeho vÍldčí osobnosti byly většinou původním zaměřením politickými teoretiky historické a normativní vědy. Pro behaviorismus byl vývoj empirické vědy klíčem k vědeckému pokroku, a proto soustředil značnou část svých snah na vytvoření takové teorie. Nastolil bezprecedentní metateoretické sebe-vědomí ve vztahu k vědecké teorii, a především ostře odmítl přisuzovat historii politické teorie základní teoretický význam v politické vědě.
Proč došlo po letech koexistence ke konfliktu mezi historickým a vědeckým přístupem k politické vědě? Očividně proto, že behavioristé viděli ve studiu historie politické teorie nevědecký humanisticko-archeologický přístup, jenž bránil vědeckému rozvoji a okupoval půdu, která měla být. sférou teorie jako jádra empirického zkoumání politického chování a politických procesů. I když se historie politické teorie mohla stát terčem útoku zkrátka jen proto, že revoluce potřebovala něco, proti čemu by se bouřila, byl tam přece jen i hlubší, byť pouze zřídka artikulovaný problém. Od konce třicátých let našeho století začali mít na pod obor politické vědy, politickou teorii, značný vliv učenci, kteří emigrovali z Německa - například Leo Strauss, Eric Voegelin, Hannah ARENDTOVÁ, Theodor ADORNO a Herbert MARCUSE. Jejich myšlenky - ať už byly ideologicky levicové či pravicové - byly fundamentálně antitetické základním hodnotám, které tradičně formovaly americkou politickou vědu a k nimž patřily zejména dÍlvěra ve vědu, věrnost liberální demokracii a víra v historický pokrok. Tak byla behaviorální revoluce, i přes transformaci, kterou vyvolala ve výzkumných programech discipliny, vlastně i revolucí konzervativní, jež znovu potvrzovala základní hodnoty v této oblasti.
Behavioristická kritika tzv. "úpadku" politické teorie vedená Eastonem a dalšími se v padesátých a šedesátých letech setkala s protiútokem ze strany historiků politické teorie, kteří - mezi nimi například Strauss tvrdili, že pravým symptomem úpadku je nová politická věda, která odráží obecnou politickou krizi Západu a zároveň ji umocňuje svými positivistickými tendencemi a neschopností vyrovnat se s normativní problematikou. V padesátých letech se spory o behaviorismus snad nejjasněji projevovaly v diskusích o politické teorii. Ti, kdo zůstávali věmi hodnotící a preskriptivní analýze a studiu "velké tradice" a klasického kánonu, spatřovali v behavioristickém scientismu hrozbu samotné existenci politické teorie, kdežto behavioristé tvrdili, že taková tradiční politická teorie představuje neblahý vliv minulosti a staví přek,ážky do cesty pokroku ve skutečně vědeckém zkoumání. Právě z těchto debat vyšlo mnoho následných pojetí politické teorie - ať už byla pojímána jako celosvětová a historická aktivita zabývající se kritikou a restrukturalizací politického života, nebo jako způsob vědeckého poznání.
Do poloviny šedesátých let si behaviorismus vydobyl dominantní postavení v oboru politické vědy. Vědecká a tradiční politická teorie si uchovávaly své antagonistické pozice, ale stále více směřovaly k tomu, aby šly každá svou vlastní cestou. Kritikové behaviorismu - například Sheldon Wolin - jej obviňovali z toho, že zahltil politickou vědu studiem metody, což znamená rezignaci na pravé "poslání" politické teorie. Wolin spolu s mnoha dalšími nechovali velké naděje, pokud šlo o politickou teorii v politické vědě, a političtí vědci představující hlavní proud v této disciplině v důsledku svého odborného úspěchu ve velké míře upouštěli od kritiky politické teorie a sledovali své vědecké cíle. Na konci šedesátých let se politická teorie oficiálně rozdělila na tři části - historickou, nonnativní a empirickou. Pro většinu politických vědců tohoto období dostával pokus o realizaci behavioristické vize vědecké teorie buď podobu rozvoje abstraktních "pojmových systémů" (například v analýze "systémů" Eastona a Karla Deutsche), nebo (jak tomu bylo u Heinze Eulaua a Roberta Dahla) snahy postavit teorii induktivně na základech empirických tvrzení zvětšující se obecnosti. Nadšení pro vědu a zájem o rozvíjení takových "strategií zkoumání" přetrvaly ještě do dalšího desetiletí, ovšem současně se začaly projevovat jisté změny v představách o funkci teorie v této disciplině.
Ke konci šedesátých let se dostalo behaviorismu kritiky z několika stran. Především bylo napadáno jeho zastávání pozice "čisté vědy" a fakt, že dostatečně nestudoval naléhavé společenské a politické problémy své doby a nevyjadřoval se k nim. Roku 1969 vyhlásil Easton "novou revoluci" v politické vědě - revoluci "post-behavioristickou", která znamenala, alespoň původně, již menší důraz na vědeckou metodu a techniku a větší zájem o veřejné závazky discipliny a o politické problémy. To nově konstituovalo veřejně politickou představu o disciplině, která se v průběhu sedmdesátých let rozvíjela a v osmdesátých letech již převládla. Tento posun znamenal také umenšení významu rozvoje obecné empirické teorie. Různé podobory politické vědy se i nadále zabývaly svými regionálními či partikulárními zájmy, bylo však možno zaznamenat rostoucí přesun zájmu od konkrétních výsledků k teoretickému jádru discipliny.
Tento proces doplňovala a urychlovala nová kritika na adresu behavioristické představy vědecké teorie. Behavioristické pojetí bylo totiž vždy utvářeno a ospravedlňováno argumenty logického positivismu ve filosofii přírodní vědy (viz POSITlVISMUS), jež byly koncem šedesátých let vystaveny mnohým útokům (napří'klad Thomas Kuhn). To ve spojení s novými námitkami, jež se objevily ve filosofii společenské vědy (které vznesli mimo jiné i Peter Winch a Alfred Schutz) a napadaly positivistické pojetí společenské vědy, začalo mít vliv v politické teorii. Většina diskusí byla v sedmdesátých letech věnována metateoretickým sporům o podstatě společenské vědecké teorie a výkladu. Zatímco dřívější kritiky behaviorismu si kladly otázku o hodnotě vědy jako takové a velkou měrou pňjímaly stejné positivistické pojetí vědy jako behaviorismus, nová kritika nezpochybňovala jen ideu metodologické jednoty vědy, ale i platnost panujícího pojetí přírodní vědy.
DÚsledkem těchto debat bylo oslabení vlivu positivismu v této oblasti; političtí vědci se však nyní obecně více zabývali metodologickou relevancí než identitou vědy. Současně se začali oprošťovat od problémÚ politické vědy jako takové a upírat svou pozornost na metodologické a reálné otázky spojené s jejich konkrétním úsilím. Na konci sedmdesátých let začala politická teorie, či alespoň ty její aspekty, jež se přímo nevázaly na hlavní proud politické vědy, postupně vytvářet rozrůzněnou, avšak tolerovanou enklávu, a pohroužila se do různorodé směsice problémÚ, jež vymezovaly širší interdisciplinární oblast politické teorie, která se rozvinula v průběhu sedmdesátých let. Tyto problémy vzešly z děl autorÚ jako například Jiirgen HABERMAS, John RAWLS a Robert Nozick. Rozrůstala se i odborná literatura, která je rozvíjela rÚznými směry, což mnozí pokládali za známku oživení politické teorie v post-positivistickém věku.
Současný stav politické teorie a její vyhlídky do budoucna lze hodnotit různými, často zcela odlišnými zpÚsoby. Mnozí vítají pluralismus a vitalitu, jež obecně charakterizují politickou teorii v post-positivistických letech, a kladně hodnotí i opuštění otázek hlavního proudu politické vědy. Jiní mají za to, že v této oblasti neexistuje mnoho smyslu pro intelektuální identitu a že i přes to, že spor mezi vědeckou a tradiční politickou teorií mohl být v klidu pohřben, problémy byly spíše odsunuty do pozadí než vyřešeny a politická teorie se vzdala dÚležitého úkolu, když se distancovala od kritického hodnocení politické vědy. Někteří si uchovávají naději na opětovné sjednocení rÚzných odvětví 4politické teorie na jedné straně a: politické teorie a politické vědy, na straně druhé a domnívqjí se, že známky takového urovnání lze spatřovat například v konvergenci zájmÚ politicko-vědecké analýzy racionálního soužití a normativní politické teorie. Přinej, menším několik názorÚ je poněkud pesimistických vzhledem k takovým trendÚm a v očividném pluralismu a nárÚ~tu politické teorie vidí prvek odcizení iť:nadprodukce. Tvrdí, že i přes nový smysl pro praktickou relevanci se nedosáhlo většího pokroku v řešení trvalých otázek, mezi něž patří i vztah mezi politickou teorií a politikou. .
Politická věda - a politická teorie jako její podobor - byly především americkým vynálezem a otázky, jež v nich a mezi nimi od počátku vyvstávaly, se točily kolem vztahu mezi veřejnou a akademickou rozpravou. Přestože obecná politická věda v behavioristickém období ustoupila od tradiční představy politické vědy jako v prvé řadě praktické vědy, tato představa se v politické teorii udržela. A přesto, že se objevilo několik podob politické teorie promlouvajících k relevantním spoléčenským problémÚm - jako tomu bylo například v případě KRITICKÉ TEORIE a frankfurtské školy nebo pozornosti normativních a analytických teoretikÚ k širokému spektru společenských otázek -, vztah mezi politickou teorií a politikou zÚstává nevyřešen. Některé z těchto problémÚ tkví v představě politi,cké vědy jako návodu k politice, a mÚže dojít k tomu, že tento okruh problémÚ nakonec napomÚže opětovnému spojení politické teorie a politické vědy. JGG

literatura
Crick, B.: The American Science ()fPolitics. Berkeley: University of California Press, 1959.
Finifter, A. ed.: Political Science: the State oť the Discipline. Washington, DC: American Political Science Association, 1983.
Seidelman, R.: Disenchanted Realists: American Political Science 1884-1984. Albany, NY: SUNY Press, 1985.
Samit, A. a Tanenhaus, J.: The Development ()tAmerican Political Science. New York: Irvington, 1982.